Viktorčina cesta tam – Pěšky přes Kavkaz
Nejlepší obrázek si uděláte, když si přečtete, co o cestě napsala sama Viktorka:
Přechod Kavkazu od Černého moře v Gruzii ke Kaspickému moři v Ázerbajdžánu byl součástí celkem sedmiměsíční cesty. Z obav, že na cestě příliš zhubnu, nabrala jsem deset kilo tukových zásob, čehož jsem pak první dva měsíce litovala, poněvadž nositi sádlo do strmých svahů, je neskutečná dřina. V Gruzii jsem objevila turismem nepolíbený Malý Kavkaz v Adžárii, a v něm malebné sezónní osady s muslimskými obyvateli, kudy mě provázela věrná lovecká fenka Rex. O něco později jsem přešla hřebeny Gudamakari, snad nejdivočejší hory z celé Gruzie, plné vodopádů a skalisek, kam jen málokdy vkročí lidská noha, a v Tušetii jsem pracovala jako dobrovolný značkař turistických tras. Mezitím jsem objevila záludnost místního nápoje čača, zvrtla si kotník, rozbila zrcadlovku, putovala pěšky s íránským motorkářem, jemuž celníci zabavili motorku, a měla možnost nahlédnout do života místních horalů a pastevců jako srdečně vítaný host. Než jsem došla do poloviny trasy, nasněžilo, a sníh, na nějž jsem nebyla vůbec připravená, už na hřebenech zůstal.
Batumi (břeh Černého moře) - Malý Kavkaz v Adžárii a NP Borjomi-Charagauli - Khasuri (následně 2 týdny na help campu v Tušetii a pak dál pěšky z Khasuri do Tbilisi) - Tbilisi (následně výlet do Svanetie a pak zpět do Tbilisi) - Gudamakari - Juta - Omalo - Lagodekhi (hraniční přechod do Ázerbajdžánu) - Zaqatala - pohraniční pásmo (dokud mě nazadrželi vojáci) - Qebele - Quba - Niyazoba (břeh Kaspického moře)