Červená a modrá

Extenzivní fotografický svět Vladimíra Birguse se již dávno, v osmdesátých letech, otevřel barvě. A to barvě ve své plné sytosti a významotvorném sdělení. Invenční využití barev přitom bylo tehdy v české dokumentární fotografii výjimečné. Birgusovy barevné konfigurace totiž od počátku s barvou záměrně a takřka malířsky pracovaly. Jeho mnohdy až přízračné výjevy, které se blíží inscenované modulaci, i když jimi nejsou, byly koncipovány s ohledem na barvu a specifické světlo, které barvu a plastičnost zobrazení podporuje. Jestliže ranější autorovy fotografie využívaly v kontrastním souzvuku spíše žlutou, modrou a černou, později se přidávala stále intenzivněji červená a žlutá se téměř vytratila. Červená barva je extrovertní, přitahuje pozornost a vzbuzuje zjitřené emoce. Tento postulát ovšem můžeme vztáhnout i na dění na Birgusových fotografiích, i přes zjevný fakt, že směřují ke klidu a jistému druhu vizuální kontemplace. Uvědomíme si to ještě zřetelněji na fotografiích, kde již lidé, pro někoho jistě překvapivě, nejsou. Intenzita barvy zde dosahuje svá maxima, prázdné, téměř až abstrahující prostory jsou však nabité emocemi, skrytě tlumenými před výbuchem možných interpretací a mentálních vyprávění. Červená a modrá, takřka stendhalovská názvová parafráze, nás vtahuje do fotografického dění natolik, že se jeho divák stává dalším aktérem, když mu dění na fotografii není ani v nejmenším lhostejné. Někde v těchto chvílích se rodí umění.